Pražská kapela Masturbace letos oslaví 20 let své existence. A právě nyní vychází její nové album Nablinkáno, nakakáno, spapáno, které vychází velmi netradičně jako příloha časopisu Pařát (ten jde navíc nově do distribuce v běžném stánkovém prodeji). Zcela tradičně je ovšem nová položka v diskografii kapely exkurzí do světa nejrůznějších deviací, úchylek a perverzností. Ani zdaleka však nejde o žádnou stereotypní onanii nad mnohokráte zhlédnutým pornáčem. Nové CD naopak dokazuje, že Masturbace může být narozdíl od manželského sexu i po 20 letech stále zábavná a zajímavá.
Nablinkáno, nakakáno, spapáno dle mého soudu důstojně kráčí ve šlépějích vyšlapaných předchozím zdařilým počinem Teplo domova vychází z pochvy. Obě alba od sebe dělí období dlouhých pěti let, během kterých nahradil basáka Petra "Satyra" Kaválka nový prznitel čtyř strun Váňa. To však nic nemění na tom, že se opět dočkáme porce hutného zvuku kytar, rychlých sypaček na bicí i Márova drsného chropotu a navíc dokonce celé řady hostujících hudebníků.
Na albu se nachází celkem 11 skladeb. Žádná z nich sice nijak výrazně nevyčnívá ani nedokáže překonat hitovku Otec přistižen…, ale ono to možná není vůbec naškodu. Celé album totiž působí silným, kompaktním a vyrovnaným dojmem a každý si na něm pravděpodobně najde svoji nejoblíbenější píseň. Tou měla být podle autorů pravděpodobně titulka Nablinkáno, nakakáno, spapáno využívající po vzoru jejich nedostižného megahitu i ženský vokál. Pokud bych ale přece jen měl nějakou skladbu vyzdvyhnout, byl by to pravděpodobně Komplex ztučnělého metrosexuála s hostujícím hlasem Vlasty Henycha z Torr (tím se vlastně uzavřel kruh, protože právě podle textu skladby Padlý chtíč od Torr získala Masturbace své jméno).
Masturbace se vůbec tentokráte svými texty poměrně opřela do dnešního stylu života. Vášnivé debaty pravděpodobně rozpoutá především agitační Zachraňte pralesy. Všechny, kdo by snad chtěli kapelu osočit z tendenčního využívání zvýšeného zájmu o ochranu životního prostředí, však můžu rychle uklidnit – jde o zcela jiné pralesy než ty amazonské. Skladba by se totiž vlastně klidně mohla jmenovat třeba také Zachraňte bobry.
Na nové desce mě nejvíce zaujalo, že mnoho skladeb čerpá z různých metalových žánrů, byť nezaměnitelný rukopis a zvuk zůstal zachován. V Men in Black si například vypůjčili typický bzučivý zvuk blackových kytar a i Mára pozměnil svůj hlas, v textu si ale z pozérství blackmetalistů dělají srandu a outro skladby zní, jako by ho nahráli Maxim Turbulenc. Další žánrovou exkurzí je i Rochentrochen, který je čistokrevným grindem. Těžko říci, jestli se o zvuky v této skladbě opravdu postaral další z hostů mexičan Jesús „el Puerco" Galdeano z Cara de Culo, nebo to bylo prase na jatkách. I u Démono, do prdele mně vskoč se dá mluvit o tom, že menzes-bíťáci zabrousili do cizích vod – dle mého názoru temných a ponuře gotických.
Sestavu hvězdných hostů završuje Kolins z Debustrol, který svůj řev propůjčil skladbě Děti hrající si v kafilérním odpadu. Ta ale bohužel patří k těm slabším, přestože i jednoduchá hudební kompozice ještě celkem funguje, text už je hloupý až příliš a to vše navíc v nejdelším tracku na albu. Přesto lze ceIkově říci nejen, že Masturbace je stále zábavná i po 20 letech, ale především že se svou hudbou stále baví a je to zní cítit. A to je dobře.
Hodnocení:
A zde je malá ochutnávka v podobě videoklipu k titulní skladbě.
